Příběh Champagne během 2. světové války
Od konce druhé světové války uplynulo mnoho desetiletí, ale v Champagne stále zvedají sklenice na vděčnost těm, kteří položili své životy v boji proti tyranii.
Před německou invazí do Francie dokázaly domy v Champagne ukrýt některé své zásoby tím, že postavily falešné zdi, zablokovaly tunely a místnosti a ukryly tisíce svých vintage šampaňských před nacisty. Takový trik by zachránil mnoho domů před ztrátou historie, ale bohužel ne každý měl takové štěstí.
Mnoho tajných míst bylo objeveno a vyrabováno.
Na druhou stranu to v některých případech fungovalo až příliš dobře a dodnes některé šampaňské domy nacházejí zablokované tunely, někdy odhalující stovky, ne-li tisíce historických mistrovských děl, uložených v ideálních podmínkách po mnoho desetiletí.
22. června 1940 podepsali Francouzi a Němci Dohodu o příměří. Francie ztratila sever a celé pobřeží až k hranici se Španělskem, dvě třetiny Francie byly v rukou Německa a s ním i oblast Champagne.
Po kapitulaci Francie bylo zajato asi 1,5 milionu Francouzů a jen ženy, děti a staří lidé zůstali pracovat na vinicích Champagne. Šampaňské bylo ze strany Němců velmi žádané, sloužilo k platbám, darům nebo úplatkům.
Sám Adolf Hitler během okupace Champagne nashromáždil půl milionu lahví ročníkových vín a některé z nich jako trofeje vystavil ve své pevnosti Orlí hnízdo v Německu. S Evou Braun měl velmi rád šampaňské.
Jen během prvních týdnů okupace nacisté ukradli přes dva miliony lahví elitního vína.
Aby tento nepořádek a chaos skončil, byli jmenováni tzv. „weinführeři“, aby převzali kontrolu nad vším.
Šampaňské měl na starosti Otto Klabisch, ten se už vyznal ve výrobě alkoholických nápojů, jeho rodina prodávala kořalku.
Francouzi samozřejmě nebyli s touto situací spokojeni, ale částečně byli rádi, že tato osoba vedla toto odvětví, doufali, že znalý člověk jí prokáže určitou míru respektu a profesionality. Ale místo toho začal Otto Klabisch požadovat 400 000 lahví týdně, které mají být odeslány do Německa. Takové množství šampaňského nebylo možné vyrobit.
Na jaře 1941 se proto několik šampaňských domů sešlo a vytvořilo alianci, kterou nazvali Meziprofesní výbor šampaňských vín (CIVC).
Šéf tohoto výboru se rozhodl bojovat tváří v tvář s Weinführerem Otto Klabischem, což byl velmi odvážný čin. Z tohoto muže se vyklubal jeden z nejuznávanějších lidí v šampaňském průmyslu – šéf Moët & Chandon, hrabě Robert-Jean de Vogue.
Po vyjednání dodatečné a téměř nemožné pracovní zátěže kladené na domy Champagne mu Otto Klabisch jednoduše poradil, aby „pracoval v neděli“. Žádný z domů to nechtěl, takže některé domy, včetně Moët & Chandon, riskovaly a např. lepily špatné nálepky n lahve, schovávaly vintage ročníky a dokonce na staré lahve Moët & Chandon z roku 1928 nalepily štítky s jedem.
Některá vinařství, včetně Taittingeru, začala Němcům dodávat nejhorší zásoby, ale Otto Klabisch se v šampaňském dobře vyznal, věděl, co ochutnává, rozlišoval dobré šampaňské od špatného.
Za svou lstivost a neúctu k Otto Klabischi a německým vojákům byl Francois Taittinger poslán do vězení, naštěstí to bylo jen na pár dní, jeho starší bratr mu zajistil propuštění.
Existuje také příběh s šampaňským Bollinger. Lily Bollinger, která přijala Weinführera ve svém domě, k němu byla zdvořilá, provedla ho a nabídla mu místo v křesle, které bylo záměrně příliš úzké, což způsobilo, že Otto Klabisch byl nucen během svého pobytu v domě vstát, což ho přimělo nikdy se nevrátit na její panství. Židle je dodnes uchovávána na Bollingerově panství.
Šampaňské domy během druhé světové války nejen vyráběly úzké židle a špatně označené lahve, ale staly se životně důležitým přínosem pro francouzský odboj.
V domech byli ukryti sestřelení britští piloti, Židé, zbraně a munice. Lidé se během bombardování schovávali ve sklepích Veuve Clicquot. Domy předávaly zprávy spojencům.
Robert-Jean de Vogue z Moët & Chandon působil v podzemním francouzském odboji v Épernay. Nacisté, včetně Otty Klabische, byli k de Vogue podezřívaví, nespouštěli z něj oči a v listopadu 1943 byl zatčen a poslán na smrt v koncentračním táboře Ziegenhain.
Otto Klabisch osobně převzal kontrolu nad Moët & Chandon po zatčení Roberta-Jeana de Vogue.
Ale před spojeneckou ofenzívou byl Otto Klabisch odvolán zpět do Německa.
V květnu 1945 britští výsadkáři osvobodili tábor Ziegenhain a osvobodili všechny, kteří zůstali uvnitř naživu, Robert-Jean de Vogue ležel téměř bez života na kraji silnice, byl téměř mrtvý, ale kolemjdoucí voják, který dříve pracoval v Moët & Chandon, ho poznal.
Robert-Jean de Vogue se vrátil do Epernay, kde pokračoval v řízení Moët & Chandon až do své smrti v roce 1976.
Když si Německo uvědomilo, že válku prohrává, byly vytvořeny plány na zničení velkých měst Francie, včetně Paříže. Byl také vydán rozkaz vyhodit do povětří sklepy na šampaňské v Epernay, což by se stalo skutečností, kdyby generál Patton a americká 3. armáda nezaskočili Němce v srpnu 1944 a nedonutili je k ústupu. Epernay byl osvobozen 28. srpna 1944 a Remeš 30. srpna.
Domy Champagne z vděčnosti za osvobození rezervovaly obrovskou část svých vín pro vojáky.
Remy Krug (čestný prezident Krug Champagne) v roce 2016 poskytl rozhovor, ve kterém řekl: „Na konci druhé světové války, když americké jednotky přišly do Remeše, můj dědeček viděl vojáky a důstojníky, jak jdou po ulici, utíkal do svého sklepa a vzal všechny lahve Krugu, které měl ve sklepě, postavil je na chodník před svým domem, vzal všechny sklenice, které našel, a nejen sklenice na šampaňské, ale i kuchyňské sklenice, cokoliv, a začal otevírat lahve. Naléval a rozdával víno vojákům procházejícím kolem, byl tak šťastný a tak svobodný."
Ve výloze muzea D-Day History Museum v Portsmouthu je láhev šampaňského od G.H. Mumm & Co. který slouží jako připomínka vyhraných a ztracených životů, toho, jak šampaňské domy riskovaly vše, aby nejen ochránily své šampaňské, ale také ukryly vojáky a pomohly odboji v boji.
